Opět otázka jak dál

Kdybys věděl, jak tě nenávidim, jaký mam vztek a jakou pociťuji úzkost a to kvůli tobě. Vím nemůžeš za to já se do tebe zamilovala, to já tě tak moc chtěla, tys to věděl a nic neuděl. Chtěla jsem zapomenout, postavit se na vlastní nohy nebýt na tobě tolik závislá, ale nějak mi to nejde. Pokaždé, když koukam na romantický film vidím tam tebe, když večer usínam jsi ten jediný na koho myslím a i když píši tento text, myslím jen a jen na tebe. Jsi se mnou stále, i přes to že já takto nikdy nebudu s tebou. Promiň za všechno, kdy jsem ti ublížila. Já nechtěla to, ale nenávist se mě zmocnila. Nemám proč tě nenáviďet. Nemám proč tě milovat. Nejspíš už jen zvyk a kapka naděje, ovšem tuším že naše láska už skončila tvá už dávno má stále zůstává nikdy na tebe nezapomenu. Mysli na mě prosim v dobrým a nezapomeň , že tě mám pořád ráda, ale dala jsem ti ultimátum do Vánoc jesli se nic nestane, tak je konečná... Jenže ty dokážeš nepožné, že a to opět mě donut beznadějně doufat. Už to takle dál nejde, Myslim, že se s tebou rozloučit nedokážu, ale nevadí 6 měsíců a pak Goodbye my love, potom už se nejspíš nikdy neuvidíme. 4ím vice říkám, že jsem se se vším smířila tim víc vidím, jak jsem nerozhodná. I tak půjdu dál a budu za sebe bojovat bud s tebou nebo bez tebe láska mě prostě nezlomí. Si piš, že se všeho jen tak nevzdam, kvůli jednomu zlomenýmu srdíčku.
Takže jak dál? Beznadějně milovat nebo nechat jít a pokusit najít si vlastní světlo?